Jelikož jsem vyrůstal v normalizačních sedmdesátých letech, tak mi éra minibikes nic moc neříká. Malé motorky, tím myslím takové ty plnohodnotné „scramblery“na tlustých kolech s vysokými řídítky, byly tehdy velkým hitem. Ovšem ne u nás. Pokud bychom měli jako minibikes označit něco z tehdejší české, či východoevropské produkce, tak se trošku blížil mustang, simson atd, ale nebyly to klasické minibiky, spíše zmenšené velké motorky. Chyběl u nich především „cool efekt“ , kterým naopak klasický minibike překypoval
Vše začalo již na začátku šedesátých let v Americe, kdy si různí nadšenci stavěli jednoduché stroje sami pro sebe. Prostě svařit obyčejný ocelový trubkový rám, do toho zasadit motor ze sekačky s odstředivou spojkou, tlustá balonová kola a máte motorku, za pár babek, nebo ze zbytků zadarmo. Aby se tato manie uchytila také u nás, chyběly hlavně ty benzínové sekačky, takže kutilové místo aby bastlili ze sekaček motocykly, museli sami začít vyrábět hlavně ty sekačky, samozřejmě na elektriku, vidíte o co nás ten bolševik všechno připravil. Mezitím se venku sekačkové motocykly postupně přerodily v celé odvětví, motocyklů na malých kolech je stále i v současnosti velké množství, ale elektrokola, o kterých zde mluvíme vycházejí především ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl minibike stylovou záležitostí a také možností si pořídit motorku pro krátké přesuny, či jen tak pro radost za pár kaček. V těch dobách se vlastně i bicykly částečně přerodily do minibiků, hlavně ty pro děti. Jako malý jsem si u svého prvního kola značky pionýr představoval terénní mašinu, takže při jízdě neustále vrčel, dával do drátů roztříhaný kelímek od jogurtu a srážel lidi na chodníku. A teď si představte, že jednomu spolužákovi rodiče dovezli kolo ze západu, které jsme mu všichni záviděli. Vlastně to ani nebylo kolo, ale spíš takový chopper, vysoká chromovaná řídítka, dlouhé sedátko s opěradlem, řadící páka jak auta umístěná na horní rámové trubce, prostě něco neskutečného. To byla kola, kterým říkáme „bonanza“ a jsou dost podobná tehdejším stylovým nízkým minimotorkám. Chtěl jsem také takové kolo, všichni po něm toužili, místo toho moje matka vystála frontu v obchodním domě Máj na polskou skládačku Universal. Byla dost nechutná a tak jsem jí hned druhý den odstrojil a vydal se s ní na tzv „terénky“. To byl takový singltrack na naší skládce mezi kostmi, plynovými maskami a a zbytky kůže z nedakého výrobního družstva sedlářů, do dnes se divím, že jsem to ve zdraví přežil. Kamarádovi se jeho bonanza časem porouchala, když se mu do drátů zamotal chobot od plynové masky a byl nucem několika přemety ukončit kariéru motokrosaře. Skládku pak zavezli, ale já si na tohle všechno vzpomněl až když jsem na Eurobiku začal zírat na kola, která mi tuhle dobu připomněla. Minibike, nebo někdy se přesněji říká „srambler“ je prostě fenomén, který je opět na scéně.
Ale abychom se oprostili od vzpomínek, dělat scrambler jako bicykl je vlastně úplná blbost, zkuste se schválně projet na dětském kole, jak vám to půjde. Tady sice máte ve šlapkách nějaké elektrické newtonmetry k dobru, ale stále sedíte na banáně, který má furt tu samou výšku. Takže nohy pěkně skrčmo, na to si musíte chtě nechtě zvyknout. Jediné dobré je, že máte aspoň výše řídítka. Pedelec minibiku moc nesedí, asi bych volil místo toho klasiku s plynem v rukojeti a motorem v zadním náboji. Nebo se dá jezdit ve stoje, pěkně zaspurtovat a pak si sednout do křesla bez šlapání a takhle to stále opakovat. Když ale tyhle malý ebiky jsou tak roztomilý, i když jsou úplně na.. Tak pro děcka asi dobrý, za pět tisíc éček na lítání po sídlišti fakt vydrží, čtyřpalcová guma je nezničitelná. Ale nejvíce sluší těmto elektrokolům výstavy a výklady obchodů, tím vlastně nahradily dříve k tomu účelu využívané cruisery. Třeba se dočkáme minibiku i od nějakého českého výrobce elektrokol, máme na co navazovat, fichtl, pařez, atd by si to jistě zasloužily
Pavel Nekvinda, foto Mike Koukal
